Odlévání kovů

Odlévání kovů slouží odpradávna k výrobě jak užitkových tak dekorativních předmětů. Tato technologie umožňuje zpracovávat kovy, které nejde snadno zpracovávat do jiných tvarů např. kováním a zároveň umožňuje vyrobit předměty prakticky jakéhokoli tvaru, jehož výroba jiným postupem by byla nemožná či neposkytovala dostatečnou kvalitu.

Tento pracovní postup nabízí jako jediná pravěká technologie možnost výroby naprosto identických výrobků a s tím související vysokou produktivitu výroby. Nevýhodou odlévání je především vysoká náročnost na přípravu a vysoká provázanost jednotlivých částí procesu které vedou k výrobě finálního výrobku. Tedy pokud se jedna z částí procesu selže, selže celý proces. Např. nekvalitní uhlí, nevhodné rozměry výhně, netěsnící či vlhké formy, atd. Výčet věcí, který může neblaze ovlivnit celý proces je rozsáhlý a žádný začínající kovolitec by se jím neměl nechat odradit.

Použité materiály a vybavení

Při odlévání kovů je třeba mít připraveno celou řadu vybavení a materiálu, v následujících odstavcích se zmíníme o vybavení nutném pro odlévání v experimentálních podmínkách.

Odlévaný materiál

Odlévat lze prakticky všechny kovy, avšak pro účely experimentální archeologie jsou podstatné především:

  • Bronz – slitina mědi a cínu, teplota tání se pohybuje okolo 960°C, pevný kov vhodný pro výrobu ozdob i nástrojů a zbraní, jeho barva a užitné vlastnosti jsou výrazně ovlivňovány množstvím cínu.
  • Měď – teplota tání 1080°C, pro svou relativní měkkost není vhodná na nástroje, jelikož neudrží ostří.
  • Cín, olovo – teplota tání 231°C, 327°C, pro svou nízkou teplotu tání jsou vhodné především na vyzkoušení postupu odlévání do forem a popřípadě na zkoušku kvality vícedílných forem. Použití předmětů z těchto kovů je pro jejich značnou měkkost a tvárnost především jako závaží nebo jako náhražka stříbra.
  • Mosaz – slitina mědi a zinku, teplota taní okolo 800°C, ačkoli nepatří do pravěku je vhodná pro první pokusy s odléváním kovů s vyšší teplotou tání a pro svou barvu jako náhražka zlata

Dřevěné uhlí

K roztavení kovu je potřeba dosáhnout odpovídající teploty tání. Při tavbě olova či cínu snadno vystačíme s malým ohýnkem ze suchého dřeva. Pro dosažení vyšších teplot je však již potřeba používat topení výhradně dřevěným uhlím. Dřevěné uhlí si můžeme jednak vyrobit sami v milíři nebo koupit dřevěné uhlí na grilování.

Výroba dřevěného uhlí v milíři

Výroba dřevěného uhlí v milíři

Výheň – tavicí pec

Výheň je místo, ve kterém se snažíme spalováním dřevěného uhlí a vháněním vzduchu z měchů dosáhnout teploty potřebné pro roztavení kovu umístěného v nádobce (tyglíku). Rozměry výhně odpovídají rozměrům tyglíku a jeho rozměry odpovídají množství taveného kovu. Naše zkušenosti ukazují, že vnitřní okraj výhně by měl být přibližně o 5-10cm větší než průměr tyglíku. Pokud by průměr byl menší nebude v prostoru okolo tyglíku dostatek uhlí a nebude tak možno dosáhnout dostatečné teploty. U příliš velké výhně nedochází ke spalování dřevěného uhlí rovnoměrně okolo tyglíku a vznikají místa v blízkosti tyglíku, kde uhlí hoří pomalu a nevydává tedy takovou teplotu jakou potřebujeme pro tavbu.

Kovolitecká výheň

Kovolitecká výheň

Výška výhně je ovlivněna několika faktory. Čím je vyšší tím více uhlí se do ní vejde je tedy možné v ní dosáhnout vyšší teploty a zároveň se zlepšuje tah vzduchu, který usnadňuje dmychání (výheň se chová jako komín, čím vyšší tím více nasává vzduchu). Výška je omezena možností manipulace s tyglíkem uvnitř výhně (uložení, vyjmutí, přidání materiálu). Výheň by měla být co nejvyšší, zároveň však dostatečně přístupná pro práci s tyglíkem – což je ovlivněno použitými nástroji pro vyjmutí tyglíku.

Pro přívod vzduchu slouží tzv. dyzny, keramické „trubky“ které zajišťují snadný průchod vzduchu z měchu do prostoru výhně. Zároveň směrují proud vzduchu, což je faktor, který významně ovlivňuje postup vzduchu uvnitř výhně a tím efektivitu dmychání. Není vhodné aby proud vzduchu mířil přímo na tyglík, vzduch prochází jen malou částí uhlí, zároveň dochází k ochlazování tyglíku a po „nárazu“ vzduchu na tyglík dojde k rozbití proudu vzduchu, který se rozptýlí v okolo s malým efektem. Výhodnější je směřovat proud vzduchu podél tyglíku, vzduch prochází větší vrstvou uhlí, které bezprostředně sousedí s tyglíkem, a dochází k cirkulaci vzduchu v uvnitř výhně, což má za následek efektivnější hoření uhlí v prostoru okolo tyglíku. S orientací směru proudu vzduchu souvisí i prostorové rozležení dyzen po obvodu výhně. Je důležité, aby tyglík byl zahříván pokud možno ze všech stran rovnoměrně (omezuje se tím praskání tyglíku) a zároveň bylo dosaženo co nejvyšší teploty. Pozor! Při rozmisťování dyzen je třeba dbát na to, aby nemířily vzájemně proti sobě, při dmychání je pak vháněn jedním měchem do druhého plamen. Počet dyzen je přirozeně ovlivněn počtem měchů, čím více tím lépe. S počtem měchů však souvisí i počet mněchajících a následně prostor okolo výhně. Dyzna se nejlépe vyrábí obalením klacku hlínou, tloušťka trubky 2-3cm, dálka 10-15cm (záleží na konstrukci výhně). Klacek se po úpravě tvaru (na kráse nezáleží) vyjme a dyzna se nechá ve stoje vyschnout před umístěním do výhně nemusí být dyzna vypálena (výpal je vhodný pro zvýšení pevnosti v případě, že budeme dyzny převážet). Dyzna není pro konstrukci výhně nutná, může být nahrazenou pouhou dírou v těle výhně, avšak na rozdíl od díry nezmění svůj tvar a lépe vede vzduch.

Na dně výhně, kterou používáme je tzv. špalek, na kterém stojí tyglík, jenž umožňuje lepší kontakt uhlí s tyglíkem a zároveň vytváří prostor kam se propadá popel, nespalitelný materiál a jiné (např. kov z prasklého tyglíku). Špalek je z obyčejné jílové hlíny, kterou vymodelujeme do varu válce vysokého cca 8-10cm a průměru jako je vnější průměr tyglíku.

Samotná stavba výhně je relativně nenáročná, na základě předchozí úvahy o rozměrech výhně vybereme vhodné místo s dostatkem prostoru okolo a bezpečné vzdálenosti od stromů či jiných míst, která by mohla být ohněm poškozena. Vyhloubíme v zemi díru, lehce ji vymažeme jílovitou hlínou. Jamka by měla být hluboká tak, aby proud vzduchu z dyzen mířil zhruba do poloviny tyglíku stojícího ve středu naší jamky. Dyzny by zároveň měly být tak vysoko, aby se k nim snadno připojily měchy. Jako další krok je stavba těla výhně ze směsi jílovité hlíny s lehkou příměsí sena nebo trávy. Hlína by neměla být řídká, aby konstrukce při stavbě příliš nesedala. Tvar těla výhně je válcovitý, pouze na vrcholu je dobré výheň lehce zaklenout. Vnitřek výhně je dobré vyhladit, jelikož výstupky se vlivem žáru ve výhni natavují, uvolňují a padají v průběhu tavby na dno výhně a zanášejí tak její spodní část.

Měchy

Pro dosažení co nejvyšších teplot je nutno vhánět do prostoru výhně vzduch pomocí měchů. Množství potřebného vzduchu závisí především na velikosti výhně, její konstrukci a době za kterou požadujeme roztavení kovu. Naše provedení výhně si vyžaduje pro roztavení 2dcl bronzu cca 300-500litrů vzduchu (používáme dva měchy).

Měch

Měch

Druhů měchů je celá řada, a hlavními parametry jsou objem, účinnost a čas potřebný pro cyklus „nádech-výdech“. Nejjednodušším měchem, který se nám osvědčil je měch bez jakékoli komory s manuálně ovládanou záklopkou. Je vyroben z dvou dřevěných desek, koženky (kůže je mnohem lepší, je však dražší), kožených pantů a trubky (kov, dřevo). Koženka je k deskám připevněna pomocí lepidla a hřebíčků, lze použít i možnost pomocí silných kožených pásků a hřebíčků.

Kleště

Pro práci se žhavým materiálem se používají dlouhé kovářské kleště, pro samotné odlévání jsou vhodné dlouhé kleště se zahnutými čelistmi. Minimální počet kleští jsou jedny zahnuté na odlévání a jedny rovné používané při samotném odlévání k odpichu nečistot (viz. Odlévání). Při odlévání lze používat i speciální typy kleští, sloužící k vyjmutí tyglíku z výhně nebo určené k odlévání kovu z velkých tyglíků ovládané dvěma litci (viz obrázek).

Formy

Na celém procesu odlévání jsou nejdůležitější formy, neboť na nich závisí jaký výrobek nakonec bude. Více se dozvíte, v kapitole věnované formám.

Formy a tyglíky

Formy a tyglíky

Tyglík

Je nádoba, která je uložena ve středu výhně, uvnitř které je tavený kov. Zároveň je z této nádoby kov odléván do forem. Z toho plynou požadavky kladené na tvar a materiál tyglíku. Jeho velikost odpovídá požadovanému množství odlévaného kovu. Pozor! Čím více roztaveného kovu tím déle vydrží v tekutém stavu. Naopak příliš malé tyglíky, ačkoli nabízejí možnost zmenšení všech odvozených rozměrů, mají hlavní nevýhodu spočívající v rychlém chladnutí kovu, které může zapříčinit vznik nekvalitních odlitků. Jako materiál je vhodné používat šamotovou hlínu, která dobře snáší jednak vysoké teploty, ale především prudké teplotní rázy. Tloušťka stěn tyglíku musí být odpovídající zejména jeho hmotnosti. Čím větší (těžší) tyglík je tím musí být stěna silnější. Tyglík zhruba na 2-3dcl má sílu stěny okolo 1-1,5cm. K tyglíku též patří víčko, které zabraňuje padání uhlí a jiných nečistot do tyglíku. Víčko je kulatá placka ze šamotové hlíny s ouškem pro snadnou manipulaci. Jeho průměr je stejný jako vnější průměr tyglíku a tloušťka odpovídá tloušťce tyglíku. Tyglík by měl být vyšší než širší, zároveň však dostatečně stabilní, aby se snadno nepřevrhl. Vnitřek tyglíku je vhodné mírně vyhladit, aby nevznikala místa na kterých by se mohly zachycovat nečistoty a zároveň hladké stěny usnadňují vyčištění po odlévání od zbytků kovu a strusky.

Drobnosti, na které se zapomíná

  • Ochranné rukavice na ruce, brýle na ochranu očí a kožené návleky přes boty, vhodné jsou též, kožené nátepníky či rukávy na ochranu paží.
  • Tyčka, či hráblo na odpich tekutého kovu. Tento předmět se používá těsně před odléváním roztaveného kovu do formy k odstranění nečistot z tyglíku a rozhrnutí hladiny kovu, tak aby do formy vtékal pouze čistý kov bez jakýchkoli nečistot. K tomuto účelu bohatě postačí velký hřebík.
  • Hlína sloužící ke spojení vícedílných forem.
  • Pískové lože, rozhrnutá hromádka písku sloužící k odložení tyglíku po jeho vyjmutí z výhně. Pískového lože se používá, pokud je potřeba buď použít k lití jiných kleští nebo jinak uchopit tyglík.
  • Místo na lití, je to ve své podstatě pískové lože, na kterém se před odléváním připraví formy.
  • Ohniště na předehřívání forem, slouží k vysušení forem před litím. Je možné v něm topit pouze dřevem, vhodnější je však topit kombinací dřeva a dřevěného uhlí.
  • Lopatka na přikládání uhlí.

Formy

Je několik základních typů forem, které se k odlévání používají. Základní dělení forem je na jedno či více použití.

Materiál na výrobu forem je velmi rozmanitý, nejjednodušší na výrobu jsou formy ze sádry, které však slouží pouze pro usnadnění práce, nelze je však rozhodně považovat za obdobu pravěkých forem. Tyto formy je důležité před odléváním důkladně předehřát, aby nedošlo k uvolnění vody do tekutého kovu, což vede k vzniku dutin uvnitř odlitku a zároveň velmi nebezpečnému prskání kovu. Materiálem na výrobu pravěkých forem je především keramická hlína. Tento materiál má celou řadu dobrých vlastností, počínaje plastičností, po vypálení pevností a možností odvádět při odlévání část vzduchu do těla formy. Nevýhodou je však problém sesychání hlíny před výpalem, které vede k změnám rozměrů a často i k ohýbání či jiné deformaci. Proto je velmi důležité sledovat proces schnutí a formu stavět při schnutí tak, aby nedocházelo především k tvarové deformaci formy. V pravěku velmi často používaným materiálem pro výrobu forem byl kámen, a jednak pískovec, ale i mastek a jiné horniny, které se dají dobře opracovávat a zároveň dobře snášejí vysoké teploty a jejich prudké výkyvy. Nejkvalitnějším materiálem na výrobu forem na více použití je bronz. Jelikož s rostoucím počtem lití klesá přesnost a kvalita formy (drobná poškození při vyjímání odlitků, etc.) je nutné formy z jiných materiálu po čase vyřadit. Zatímco kovové formy si dlouhodobě udržují vysokou přesnost a kvalitu (až 50lití) kamenné či keramické formy lze použít zhruba 10-15krát. Jejich nevýhodou je přirozeně velká náročnost výroby a zároveň nutnost přítomnosti vzduchových kanálků pro odvod vzduchu z formy. Vzduchové kanálky jsou součástí všech forem s tvarově náročnějšími odlitky, aby nevznikaly v odlitku dutiny do kterých se díky zadrženému vzduchu nedostal kov. Součástí formy je i nálevka, která slouží pro přívod tekutého kovu do formy a svým tvarem usnadňuje odlévání (tvar trychtýře).

Před samotným odléváním je vhodné formy předehřát v samostatném ohništi, při předehřátí se odstraní poslední zbytky vlhkosti na povrchu formy a zároveň se zlepší kvalita odlitků.

  • Formy na jedno použití jsou formy, které se po odlití kovu a zchladnutí musí rozbít, aby bylo možné vyjmout z nich výrobek. Tyto formy se nazývají formy na ztracený vosk a jejich hlavní předností je, že v nich lze vyrobit výrobek prakticky jakéhokoli tvaru a složitosti. Hlavní nevýhodou je nemožnost odlít do stejné formy vícekrát a vyrobit tak identické výrobky. Postup výroby formy je relativně snadný, má však svá úskalí. Nejprve z vosku vytvoříme pozitiv (předmět, který vypadá jako finální výrobek). Lze použít buď parafínu nebo jeho směsi s pravým voskem s přídavkem lněného oleje, která je tvárnější. Z této směsi se dobře modeluje. Čistý parafín není tak plastický a je vhodnější z něj pozitiv postupně vyřezávat a spojovat části lehkým natavením obou spojovaných ploch (tyto spoje jsou velmi křehké). Poté co si vyrobíme pozitivy z vosku obalíme je materiálem, který bude tvořit tělo formy. Nejjednodušším a nejspolehlivějším je zalití sádrou tak aby z formy vyčnívala nálevka (připojíme ji voskovou tyčinkou k pozitivu) a alespoň jeden vzduchový kanálek, který při dolévání usnadní výstup vzduchu z formy. Formu necháme uschnout a vložením do žhavého uhlí vypálíme vosk a vysušíme sádru. Do takto připravené formy můžeme začít odlévat. Pokud použijeme jako materiál formy keramickou hlínu musíme dávat pozor na důkladné pokrytí pozitivu hlínou a zároveň aby nedošlo k jeho poškození. Po obalení pozitivu dochází k nejnáročnější části výroby, schnutí formy. Jelikož se hlína při schnutí smršťuje dochází často k praskání formy a nezbývá než tyto praskliny zatírat hlínou a doufat, že forma nepopraská příliš. Po vyschnutí je potřeba dát formu vypálit, ať již do keramické pece nebo volně v ohni (větší šance na poškození formy). Vypálená forma je připravena na odlévání.
  • Formy na více použitíDělí se podle počtu částí na formy na jednodílné, dvoudílné a vícedílné. Hlavní předností tohoto typu forem je možnost opakované výroby identicky stejných předmětů, nevýhodou je především tvarové omezení odlitku.
  • Forma jednodílná, tzv. na volnou hladinuJe to nejjednodušší typ formy, forma umožňuje odlití pouze takových předmětů, které jsou z poloviny zcela rovné. Tyto formy jsou vhodné pro odlévání jednoduchých předmětů jako primitivní dýky, sekerky či tvarově nepříliš složité ozdoby. K výrobě takovéto formy je možno použít buď kamene, do kterého se vyryje negativ výrobku, nebo keramiky do které se jemně vtlačí pozitiv pokud možno namaštěný, aby se dal snadno vyjmout. Keramika se musí po vyschnutí nechat vypálit, aby forma již nemohla nasát vlhkost. Jako jediná nepotřebuje forma na volnou hladinu nálevku ani vzduchové kanálky.
  • Forma dvoudílnáPředstavuje vyšší stupeň formy jednodílné, jsou to vlastně dvě jednodílné formy přiložené k sobě, tak aby naprosto přesně doléhaly a pro lití slouží tenký kanálek přivádějící tekutý kov mezi formy. Po zchladnutí se forma otevře a výrobek opatrně vyjme, aniž dojde k poškození kteréhokoli dílu formy. Tento typ forem poskytuje již podstatně širší uplatnění než forma jednodílná a zároveň odlitky vyrobené v tomto typu formy mohou být tvarově podstatně náročnější. Jsou však nadále omezeny, tím že musí být možné odlitek vyjmout z formy bez jejího poškození. Zároveň výroba takovýchto forem si vyžaduje velmi pečlivou a precizní práci, aby na sebe formy doléhaly co nejpřesněji. Před odléváním je důležité pevně spojit oba díly k sobě, tak aby byla forma jednak těsná a zároveň nedocházelo k nežádoucímu vzájemnému pohybu, vedoucímu ke změně tvaru odlitku. K tomuto je nejvhodnější obalení okrajů formy tenkou vrstvou jílovité hlíny, která se po odlití snadnou odstraní oklepáním či jiným vhodným postupem. Výroba dvoudílné formy není příliš náročná pokud se používá jako materiál keramika. Nejprve je třeba zhotovit si pozitiv výrobku a dvě keramické placky. Forma by neměla být ani příliš tenká ani tlustá, její tloušťka by měla být přibližně 0,5-1,5cm. Placky je vhodné potřít tukem, který zabrání aby se oba díly spojily poté co se k sobě přiloží. Stejně tak je vhodné potřít i pozitiv a další součásti, které budeme vkládat do formy. Nejprve se pozitiv jemně zatlačí do jedné placky tak aby polovina vyčnívala (závisí na tvaru odlitku). Pokud budou součástí formy i odvzdušńovací kanálky vtlačíme na jejich místo například drát či dřívka, je možné zároveň vložit i předmět, který vytvoří nálevku, ale není to nutné. Opatrně vyrovnáme povrch formy aby nebyla příliš zvrásněná a přiložíme druhý plát hlíny a opatrně jej přimáčkneme na první část, tak aby došlo k perfektnímu kontaktu mezi oběma díly a pozitivem. V tomto stadiu je vhodné dvěmi až třemi dřevěnými kolíčky propíchnout obě části formy, pod kterými se nenachází pozitiv, skrz na skrz. Tyto otvory nám později pomohou sesadit formy přímo na sebe. Pokud jsme již dříve nevytvořili nálevku vytvoříme ji nyní pomocí rukou. Formu nyní necháme jeden až dva dny odesychat, záleží na velikosti formy. Nejpozději po dvou dnech formu otevřeme a vyjmeme pozitiv a všechny ostatní předměty, které jsme do formy vložili (kolíčky, tyčky tvořící odvzdušňovací kanálky, atd.). Formu postavíme do takové polohy jako bychom do ní chtěli odlévat (jde o to, aby nedošlo prohnutí formy, které způsobí jednak deformaci výrobky, ale především značnou netěsnost) a necháme ji důkladně vyschnout. Po vyschnutí necháme formu vypálit.
  • Formy vícedílnéPředstavují vrchol forem na více použití, forma je vytvořena tak, aby po odlití šlo formu bezpečně rozebrat na několik dílů a vyjmout výsledný výrobek. Pomocí takovéhoto postupu je možné vyrábět například lité (bezešvé) řetězy či tvarově složité odlitky. Postup výroby vícedílné formy je obdobný jako u formy dvoudílné, avšak celý postup tvorby těla formy je značně ovlivněn tvarem pozitivu a možností vyjmout z formy odlitek (snadno vyzkoušíme na pozitivu)

Tavba kovu

Jestliže jsme nashromáždili a vyrobili vše potřebné můžeme se pustit do odlévání. Nejprve je třeba zatopit ve výhni, pokud je výheň používána poprvé je třeba ji nejprve důkladně vysušit. Topit v ní dřevem zhruba 1-2hodiny a postupně v ní zvyšovat teplotu dmycháním. Vynecháním tohoto kroku sice dosáhneme stejných výsledků při odlévání, avšak za cenu vysoké spotřeby dřevěného uhlí a podstatně delší doby potřebné k roztavení kovu. Jestliže používáme již vysušenou (a částečně vypálenou) výheň stačí v ní rozdělat oheň a nějaký čas ji roztápět dřevem, tak aby byly žhavé uhlíky uvnitř celé výhně.

Zatímco se roztápí výheň naplníme tyglík, kousky kovu který chceme tavit. Pokud se do tyglíku nevešlo tolik kovu kolik odpovídá jeho velikosti a vašim požadavkům není třeba zoufat. Po té co se kov roztaví je možné přidat další kov, prodlouží se tím sice doba tavby, ale není nutné dělit kov na malé kousky které by umožnili efektivnější naplnění tyglíku. Pokud víčko na tyglíku nesedí z důvodu vyčnívajících kousků kovu raději uberte kov, jelikož by se tyglík v průběhu tavby zaplnil nečistotami, které mohou způsobit zničení celé várky kovu (není nutné aby, víčko přiléhalo, stačí když dobře dosedá).

Po té, co je výheň řádně roztopena, vložíme dovnitř tyglík tak, aby dobře stál na špalku, a přiklopíme jej víčkem. Následně zasypeme výheň dřevěným uhlím a velmi pomalu dmycháme aby se tyglík nezahřál příliš rychle a neprasknul. Postupně zvyšující se rychlostí dmychání zvyšujeme teplotu a průběžně přikládáme uhlí a občas je sklepáváme do spodní častí výhně. Je velmi důležité aby uhlí bylo zejména před ústím dyzen, kde je nejvyšší teplota. Pokud tavíme cín či olovo nemusíme používat dřevěné uhlí a výheň, vystačíme si s ohništěm a dřevem. Jestliže tavíme jiný kov snažíme se uvnitř dosáhnout co nejvyšší teploty. Teplotu můžeme posuzovat podle barvy žhavého uhlí, září-li bíle jako žárovka dosahujeme v tomto prostoru teploty nad 1000°C. Doba tavby je ovlivněna množství taveného kovu, kvalitou výhně, množství vháněného vzduch a kvalitou uhlí. Tavba 3dcl kovu trvá obvykle okolo 40-60minut. Pokud je ve výhni již alespoň 5minut bílý žár je možno otevřít na chvíli tyglík a podívat se jak probíhá tavba či přidat další kov pokud je potřeba. Pozor! Každé otevření tyglíku nás stojí spoustu tepla a tedy času. Z toho důvodu není dobré dívat se do tyglíku zbytečně, ideální je pokud otevřeme tyglík právě kvůli jeho vyjmutí a odlití kovu.

Odlévání

V průběhu tavby je dobré dát předehřát formy, na to je potřeba zhruba nejméně půl hodiny (záleží na tom jak topíme v ohništi). Po předehřátí umístíme formy na místo určené pro odlévání a uložíme je do polohy určené pro lití, tak aby se nepřevrátili a byly dobře srovnané s terénem (důležité zejména u forem na volnou hladinu).

Když je kov v tyglíku roztaven je dobré zhodnotit jak teče. Tekutost je ovlivněna především teplotou, čím vyšší je teplota tím menší viskozita tekutého kovu a tím lépe se kov odlévá. Nejlepší je používat kov, který se chová jako voda nebo rtuť, zároveň je důležité, aby byl kov roztaven pokud možno v celém objemu tyglíku, jinak si nemůžeme být jisti jak velké množství kovu je roztaveno. Fakt, že není roztaven veškerý materiál též nasvědčuje, že teplota kovu je blízká teplotě tání a kov je tudíž ještě viskózní, je tedy vhodné dát kov ještě několik minut do výhně.

Je-li kov dobře tekutý nastává samotný proces odlévání. Tento proces si vyžaduje, rychlost a přesnost. Předem je dobré projít si celý postup lití a zkontrolovat, zda je připraveno veškeré potřebné vybavení, formy jsou zafixovány ve vhodné poloze a veškeré nástroje jsou po ruce. Používáme-li malý tyglík a kov odlévá jeden litec je proces relativně jednoduchý. Nejprve odstraníme veškeré uhlíky, které by mohli po sejmutí víčka z tyglíku spadnout dovnitř. Opatrně sejmeme víčko a odložíme je stranou, tak aby nám nepřekáželo v práci. Pokud jsou uvnitř tyglíku nějaké uhlíky rychle je kleštěmi vyjmeme. Pomocí kovářských kleští vytáhneme tyglík z výhně, pokud je to potřeba odložíme jej na okamžik na pískové lože, abychom ho mohli lépe uchopit. Následně přeneseme tyglík k formám. Lehce nakloníme tyglík ve směru, kterým chceme vylévat kov z nádoby a necháme našeho pomocníka, aby odpíchl. Odpíchnutí se provádí pomocí hrábla či hřebíku, kterým se opatrně rozhrne škraloup na kovu, případně se odstraní nečistoty, které plavou na jeho povrchu a mohly by spadnout do formy. Nyní již nic nebrání tomu, abychom nalili kov do forem.

Kov odléváme v pořadí v jakém nám záleží na kvalitě odlitku, jelikož jak kov chladne zhoršuje se viskozita kovu a tím i schopnost vyplňovat formu. Samotné lití kovu z tyglíku je dobré si předtím než budete poprvé odlévat do forem vyzkoušet a odlít trochu olova či cínu přesně na místo kam si přejete či do jednoduché formy, aby jste až budete lít bronz či měď nebyli překvapeni chováním tekutého kovu. Po odlití kovu vrátíme tyglík opatrně zpět do výhně, aby buď pomalu vychladl nebo byl připraven na doplnění kovu a pokračování tavby.

Když formy vychladnou můžeme je otevřít, případně rozbít pokud jsme odlévali do forem na jedno použití. Opatrně vyjmeme odlitky a necháme je v klidu vychladnout (není spěch) pokud bychom hodili ještě horké odlitky do vody a vzápětí je vyndali, pak zejména v případě, že byl odlitek větší přijdeme snadno ke spálenině jelikož se ve vodě ochlazený povrch předmětu znovu zahřeje teplem naakumulovaném v hmotě odlitku.

Z odlitků pilkou či kladivem odstraníme nálitky, vzduchové kanálky a nálevku. Předmět pak dočistíme pomocí pilníku či kousku bronzu případně nabrousíme čepel. K broušení lze použít buď pilník nebo prakticky jakýkoli kámen, na broušení je velmi vhodný pískovec. Pro dokončení ostří použijeme buď tvrdého kamene nebo kousku bronzu.

Bezpečnost

Jelikož při odlévání kovů pracujeme s vysokými teplotami je třeba při práci dbát zvýšené opatrnosti a zajistit bezpečnost všech, kteří se přibližují k výhni, zejména pak těch kteří manipulují s rozžhaveným materiálem.

Odletující jiskry z výhně – všichni co nemají v blízkosti výhně co dělat se od ní musí držet dál. Zároveň ti kteří v blízkosti výhně pracují by měli mít na sobě oděv kterému jiskry příliš nevadí a zároveň je pokud možno celé zakrývá (dlouhé rukávy a nohavice, pokud možno pokrývka hlavy).

Žár v okolí výhně – při práci v bezprostřední blízkosti výhně by měly být nošeny jednak rukavice, vhodné jsou i kožené nátepníky či rukávy a kožená zástěra chránící tělo. Pro přikládání uhlí je vhodné používat lopatky namísto házení či sypání uhlí do výhně.

Tekutý kov – ti kteří odlévají či se jinak přibližují do blízkosti roztaveného kovu by měli mít veškeré výše uvedené vybavení a navíc brýle na oči a kožené návleky přes boty, ze kterých případný roztavený kov sklouzne na zem. Pokud by došlo k vypadnutí tyglíku s roztaveným kovem je nutno okamžitě uskočit a nesnažit se jej jakkoli zachytit a zároveň po nějaký čas na toto místo vůbec nevstupovat (stejně už nic nezachráníte). Jednak z důvodu možnosti šlápnutí na roztavený kov a za druhé pokud se kov rozlil na vlhkém místě začne okamžitě prskat a rozhazovat do okolí kapičky kovu.

Rozžhavené předměty – veškeré nástroje, které se používají na manipulaci s žhavým uhlím, tyglíkem, víčkem a předehřátými formami se přirozeně značně zahřívají musíme se proto starat, aby nedošlo ke zranění při dotyku s čelistmi kleští, které jsou podstatně žhavější než jejich konce. Zároveň je třeba dávat pozor na odložený tyglík a víčko po odlévání, velmi nebezpečné je též podcenit zdánlivě vychladlou výheň, která si dlouho udrží vysokou teplotu.

Share This