Rozdělávání ohně

Dosud není jasné, kterým způsobem v pravěku rozdělávali oheň dříve. Mohlo to být třením dřev, ale důkazy v archeologických nálezech schází, protože se zpravidla dřevo nedochová. Pro rozdělávání ohně pomocí křesání naopak hovoří různé nálezy. Unikátní důkaz o znalosti křesání na sklonku doby kamenné přinesl nález Ötziho, muže z alpského ledovce, který žil v době kolem 3200 let př.n.l. a měl u sebe váček, ve kterém byly nalezeny zbytky pyritu, pazourku a troudu. O technikách rozdělávání ohně pomocí tření dřev nám přinášejí svědectví poznatky získané od současných přírodních národů.

Rozdělávání ohně třením dřev

Při rozdělávání ohně třením hraje roli zkušenost a vhodná souprava. Proto není úplně snadné postupovat podle návodu, ale je snazší získat znalost přímo i včetně některých detailů, které hrají roli hlavně ve ztížených podmínkách. Největší překážkou bývá vlhkost nebo nekvalitní dřevo pro hůlku a podložku.

Pomůcky

Ohňová hůlka (svidřík) je 20-25 cm dlouhá, 1-1,5 cm silná a na obou koncích zašpičatělá. Nejčastěji používáme dobře vysušené lipové dřevo.

Ohňová destička je prkénko z měkkého listnatého dřeva asi 1 cm vysoké, přiměřené délky a šířky, v němž je připravený zářez ve tvaru V, který se směrem dolů a dozadu rozšiřuje. Na okraj zářezu vkládáme spodní konec ohňové hůlky do předpřipravené jamky (aby hůlka nesjížděla po ploše destičky).

Luk s koženým řemínkem připevněným na obou stranách. Parametry luku mohou být poměrně libovolné, roli hraje hlavně délka, aby mohl při tření člověk mít dlouhé tahy.

Želva (tulejka) – její nejjednodušší variantou je borový či jedlový suk, v němž je vydlabána jamka. Variant může být vícero např. větší oblázek, kus pazourku či kosti s vydlabanou jamkou.

Troud je suché ztrouchnivělé dřevo (nejvhodnější z vykotlaného kmene – např. vrba, topol, třešeň). Jeho kvalita se pozná dle toho, jak se při mnutí v prstech drolí – čím snáze, tím lépe.

1. želva, 2. ohňová destička, 3. ohňová hůlka, 4. luk

Postup

Ohňovou destičku položíme na zem, pod ní vložíme kousek tvrdé kůže nebo kus kůry. Hůlku jednou obtočíme řemínkem luku, její spodní konec vložíme do důlku na hraně zářezu, na horní konec hůlky přiložíme želvu. Klekneme si na pravé koleno; do levé ruky vezmeme želvu, do pravé ruky jeden konec luku, levou ruku si podpíráme o levé koleno, pravou rukou zvolna pohybujeme lukem dlouhými tahy, které postupně zrychlujeme a želvu přitlačujeme silněji. Poté, co je kouř vycházející z důlku tak mohutný, že je pravděpodobné, že v hromádce černých pilin je již jiskra, chopíme se opatrně kůže s hromádkou kouřících pilin, do níž zvolna foukáme a přisypáváme jemně nadrolený troud. Když hromádka samostatně doutná, přiložíme větší kousek troudu. Ten nám pomůže bezpečněji jiskru přenést do sena či jemného chrastí, ze kterého je možné rozfoukat oheň do plamenů.

Rozdělávání ohně ocílkou

K vykřesání jiskry je zapotřebí nejméně tří věcí – kamínek, ocílka (či další křesací kámen) a hubka nebo práchno. Jiskra se pak do plamene rozfoukává stejně jako u tření dřev.

Pomůcky

Ocílka je kus dobře zakalené oceli s vyšším obsahem uhlíku. Takovouto ocílku měl však člověk k dispozici až v době železné. Ve starších obdobích mu jako kamenná „ocílka“ posloužily nerosty pyrit či markazit, které jsou bohaté na železo.

Pazourek slouží pro křesání o ocílku, jako náhradu lze užít též křemen či rohovec. Základem těchto minerálů je oxid křemičitý, který se v pazourku nachází v mikrogranulích poslepovaných organickými nečistotami. U nás se sice pazourek také dá nalézt, ale není zdaleka tak dostupný a kvalitní jako v křídové části pobřeží Baltského či Severního moře.

Hubka či práchno je jemný materiál s vhodnými vlastnostmi, kterým zachytíme jiskru. Práchno vyrobíme zuhelnatěním rostlinného materiálu bez přístupu kyslíku (jednoduše např. bavlněná látka). Hubku získáme úpravou plstnaté části choroše (např. troudnatec kopytovitý).

1. ocílka, 2. troud, 3. hubka, 4. pazourek

Postup

Hubku či práchno položíme na hranu pazourku a křesáním ocílkou o pazourek vytváříme jiskry, které by na hubku (práchno) měly dopadat z co nejmenší vzdálenosti. Po jejich dopadu začne materiál doutnat, pro přiživení zachycené jiskry použijeme jemně nadrolený dřevěný troud. Dále je postup již stejný jako při rozdělávání pomocí tření dřev.