Kámen

Mezi kandidáty na materiál pro vůbec nejstarší vyrobený nástroj je dřevo, kost a kámen. Kámen zbylé dva materiály mnohonásobně předstihuje svou trvanlivostí, a tak nástroje našich nejstarších předků, z doby před více než miliónem let, známe výhradně kamenné. Kamenné nástroje rozhodně nevyšly rychle z módy, neboť provázely člověka téměř ve skoro celém průběhu jeho dosavadního vývoje, stačí si uvědomit, že kov se začal na našem území používat až v době bronzové, tedy před pouhými čtyřmi tisíci lety. I s kovem se však špičkové kamenné výrobky mohou směle měřit – kterou ocelovou sekeru by stačilo po 6000 letech jen trochu přibrousit, aby mohla znovu kácet stromy? S vrtaným kamenným sekeromlatem to není žádný problém.

Sekeromlat

Štípaná industrie

Starším způsobem zpracování kamene je jeho štípání, které se objevilo již v nejstarší pravěké době, paleolitu, před miliónem let a plně se rozvinulo v mezolitu, tedy na našem území asi před 10 000 až 7 000 lety, mnohé štípané pazourkové nástroje byly užívány spolu s vrtanými i v neolitu a eneolitu a pro rozdělávání ohně křesáním byl pazourek užíván až do novověku. Novověké je i užití pazourků do zámků křesacích pušek, které podle jeho anglického názvu – flint – dostaly jméno – flinty.

Právě pazourek je jistě nejvhodnější surovinou pro štípání, z více než devadesáti procent obsahuje křemen v mikrogranulích, které jsou slepeny organickými nečistotami. Díky tomuto složení získává pazourek dostatečnou tvrdost a zároveň má lasturnatý lom. To znamená, že se neštěpí podél os krystalu, ale podobně jako sklo. Přesněji řečeno, při úderu shora na desku se v místě úderu vyštípává takzvaný Hertzovský kužel s vrcholovým úhlem 100°.

Poněvadž se vyštípne vždy jen ta část kamene, která skutečně obsahuje nějaký materiál, můžeme pomocí naklánění opracovávaného kamene vcelku snadno zvolit velikost úštěpu. Díky svojí tvrdosti je sice pazourek výrobně ostrý, ale je poměrně křehký, je proto nevhodný k sekání a nesmí se s ním páčit. Pazourek se nachází například v křídovém pásu na pobřeží Severního a Baltského moře, nám nejbližším primárním nalezištěm je asi ostrov Rujana.

Pazourky horší kvality, které k nám byly zavlečeny ledovcem, můžeme najít i u nás, konkrétně v Jizerských horách či na Ostravsku a Opavsku. Již lovci mamutů konali pro získání pazourku dlouhé výpravy a pazourek se též stal jedním z prvních obchodních artiklů. Nemáme-li pazourek, nejsme ještě ztraceni, jako náhrada se dá použít třeba rohovec, křemenec nebo dokonce křišťál.

Pazourek (případně jeho náhradu) opracováváme štípáním úderovým, tlakovým či nepřímým. Pro údery používáme kamenné nebo parohové přitloukače, tlakové štípaní jde velmi dobře špičkami parohů, kostí či kovovými nástroji a slouží k finálním úpravám nástroje a jemnému opracování jeho ostří – takzvané retuši, kdy ostří otupíme, ale zpevníme a zkvalitníme drobným pilovitým vzorem. Nepřímým štípáním lze například získávat úštěpy z předem připravených jader, na okraj horní plochy jádra položíme menší přitloukač a do něj se tlučeme druhým přitloukačem.

Při práci máme pazourek buď v ruce, s předloktím zapřeným o stehno nebo na přímo na stehně, kde snáze zvolíme vhodný úder úštěpu. Údery vedeme kolmo shora a natáčíme opracovávaný nástroj. Nástroje lze rozdělit na jádrové a úštěpové. Úštěpové jsou menší a jednodušší, získáme je oddělením od jádra pazourku a následným zpracováním retuší (například nože a hroty šípů), Jádrové vznikají přímo z jádra pazourku, jsou podstatně masivnější a složitější na výrobu, patří mezi ně například dýky a hroty oštěpů, některá drásadla a škrabadla.

Z pazourku se lze vyrobit třeba nože, hroty šípů a oštěpů, drásadla, škrabadla, dlátka vrtáčky, dýky a srpy.

Pazourkový hrot

Pryskyřice jako lepidlo

Broušení, hlazení a vrtání

Mladším a modernějším způsobem zpracování kamene je broušení hlazení a vrtání. To se objevuje až v neolitu, tedy před 7 000 tisíci lety, v souvislosti se vznikem zemědělstvím. K dokonalosti byla dovedena zejména výroba typického zástupce této třídy nástrojů – sekeromlatu, který v pozdější době nesloužil již jen jako nástroj k porážení stromů, ale též jako odznak náčelníka či mocného muže a jeho tvary byly velmi dekorativní. K výrobě tohoto typu nástrojů se hodí nejlépe zelené břidlice, dále třeba amfibolit či nefrit. Řezání se provádí pilami vápencovými, pískovcovými či dřevěnými podsypávanými pískem, většinou stačí provést řez asi do jedné třetiny tloušťky a pak již lze kámen rozštípnout. Broušení opět provádíme nejlépe na vlhčeném pískovci. Technicky nejnáročnější je vrtání, kdy je třeba postavit lukový vrtací stroj, ve kterém používáme nejlépe duté bezové hůlky pro zmenšení plochy řezu. Není pravda, že tyto krásné stroje vznikaly po několik generací, broušením ubíráme vrstvičku 5 až 10 milimetrů za hodinu, vrtáním prohlubujeme díru o 1 až 3 mm za hodinu.

Jedna z možných variant vrtáků do kamene