Opět jsme se vydali na mamutí hory do Rokytnice nad Jizerou, letos nás ale bohužel čekal pobyt bez sněhu. Ve středu odpoledne jsme vyrazili autobusem do Rokytnice, kde na nás na parkovišti čekal Hop a Flix, aby nám odvezli batohy na chatu. Standardně nám pro věci jezdí rolba, letošní sněhové podmínky ale více nahrávaly odvozu věcí autem. No a my jsme se vydali na chatu pěšky. Po příchodu jsme si dali večeři a vybalili společenské hry.
Na čtvrtek jsme plánovali delší procházku na Dvoračky na oběd a zpátky do chaty. Počasí nám ale nepřálo, tak jsme byli rádi, když jsme asi po třech km došli na Dvoračky. Bylo sice teprve 11 hodin, ale pomyšlení na další pobyt v mlze a dešti nikdo neměl. Na Dvoračkách jsme tak strávili příjemné dvě hodiny. Cesta zpátky byla už příjemnější, počasí se trochu umoudřilo a navíc jsme šli z kopce. No, spíš jsme jeli než šli. Cesta totiž byla spíš led než než asfalt. Aspoň bylo o zábavu postaráno. Děti se vesele klouzaly, běhaly po ledu tam a zpátky, pády jim moc nevadily… My starší, pro které již pád nepřináší tolik radosti, ale spíš obavy, jaké následky bude pád mít jsme preferovali spíše chůzi opatrného tučňáka – pohyb po méně namrzlém kraji cesty pomalými krůčky s přidržováním se okolních větviček. Po cestě nás na půl hodiny zdržel zbytek sněhu na sjezdovce, po kterém jsme se klouzali. A někteří se dokázali doklouzat ze sněhu až do bahna… Odpoledne jsme opět hráli hry a odpočívali.
Páteční počasí bylo ještě horší než předchozí den. Ranní hlasování o programu dne jednoznačně vyhrála varianta dopoledního válení se na chatě a možná odpoledního klouzání na sněhu. K obědu jsme si tak dali různé zbytky z předchozích jídel, kterých naštěstí bylo docela dost, takže se všichni nasytili. Asi v půl třetí jsme se konečně vypravili ven, vzali jsme s sebou sáňky, pytle a ježdíky a vydali se hledat příhodné místo na ježdění. Nakonec jsme jezdit a blbnout vydrželi skoro dvě hodiny a při zapadajícím sluníčku jsme se vrátili zpátky na chatu.
Na sobotu byla konečně trochu lepší předpověď, naplánovali jsme tedy celodenní výlet před Dvoračky na Labskou boudu, k prameni Labe a zase zpátky. S rostoucí nadmořskou výškou rostlo i množství sněhu, takže jsme konečně měli pocit, že jsme na zimních horách. Adi po dvou hodinách chůze jsme dorazili na Labskou boudu na oběd. Po odpočinku jsme znovu vyšli ven, tentokrát směr pramen Labe. U pramene jsme pak udělali trochu ostudu, museli jsme udělat několik fotek, pramen pořádně prozkoumat, vyfotit „BeReal“, napodobili jsme Cimrmana: „jdu k prameni, jdu od pramene“… Pak jsme se radovali, že na chvíli vyšlo sluníčko a vidíme modrou oblohu, takže bylo další focení. Myslím, že ostatním turistům se trochu ulevilo, když Maky zavelela k odchodu a k pramenu se konečně dostal i někdo jiný než naše dvacetičlenná skupina. Cesta zpátky byla příjemná, chvíli nám ještě svítilo sluníčko a navíc jsme šli z kopce. Obzvlášť zábavný byl pak úsek cesty z Růženčiny zahrádky na Dvoračky. Tento úsek jsme také spíše jeli než šli. Cesta byla úzká, nezpevněná a kde nebyl uklouzaný sníh, tak byl led. I přes několik pádů jsme všichni v pořádku dorazili na Dvoračky. Poté už zbývala jen známá cesta k chatě.
Sobotní večer byl poslední večer hor a zvrhla se trochu anarchie. Obvyklá večerka mezi desátou a jedenáctou se samovolně prodloužila až do půlnoci! Kolem desáté, kdy vedení začala pomalu zmáhat únava, se všem ostatním dobila energie a dál vesele hráli různé deskové či karetní hry. Za zmínění také stojí předpůlnoční občerstvení, kdy se hromadně dojídal zbytek špaget.
V neděli jsme si už jen balili a uklízeli chatu. Po obědě jsme se s batohy na zádech vydali na cestu dolů do Rokytnice na autobus. V šest večer jsme pak plní zážitků vystoupili na Černém mostě. Hory bez sněhu se vydařili, byly o poznání línější a volnější než klasické hory, ale i to mělo svoje plusy. I přes to se ale všichni těšíme na příští rok a doufáme, že bude hromada sněhu a užijeme se lyžování.
Maky
Videa z hor jsou zde.
